Pro útěchu

 Barunko, možná nevíš ani,

jak smutno je mi, do pláče,

jak myslím na Tě, kudy chodím,

když peču zase koláče.

Každá ta slza na Tvé tváři,

je mojich slzí celý proud,

škoda, že člověk nikdy neví,

jak s osudem svým jinak hnout.

Však věřím, že to všechno není,

jen pouhý rozmar náhody,

že v životě se vždycky k sobě,

dva milující narodí.

A že i vaše hvězdy budou,

zas jasně zářit v temnotách,

a že už jenom láska zbyde

a rozpustí se smutek, strach.

Tak najdi v sobě zase sílu,

usměj se skrze mraky,

ať vidíš zase slunce zářit

a slyšíš zpívat ptáky.